Zvládnu to říct česky?
Dám to česky? Po tolika letech, co píšu téměř exkluzivně v angličtině, mi tahle otázka začala nahlodávat sebevědomí. Vyjadřovat se v cizim jazyce je vlastně dobrá výmluva pro nedokonalosti. „Jé, podívejte na tu roztomilou chybu. Ona určitě není rodilá mluvčí.“ „Hele, jak se snaží, a to to ani není její první jazyk,“ si v mých představách říkají Briti, Kanaďani, Američani a Novozélanďané, kteří čtou mé články. Ale jak si chyby obhájit před svými rodáky? Nezvládnout to říct česky je ostuda. Přímo průser.
Takže české pokusy jsem dosud odrážela hbitou argumentací. Přece musim psát anglicky. Jak by si to jinak přečetli někteří z mých nejbližších, kteří česky neumí? Úspěšně jsem při tom ignorovala fakt, že do kategorie mých nejbližších patří i velká skupina lidí, která si anglické texty neužívá, či z nich rovnou nic nemá.
Musíš si vybrat, nemůžeš mít všechno. Byl další populární důvod proč to nešlo. Dostatečně vágní na to, aby pokryl širokou škálu obav. Technologických – jak udělat webovku dvojjazyčnou? Kapacitních – kde vzít čas na to to všechno překládat? Či marketingových – jak komunikovat s úplně odlišnýma publikama, aniž bych v tom udělala totální bordel?
Nevim. Nevim, dál. (Pro pamětníky Kufru.) Řikala jsem si a jela na svojí anglické notě. V rozhovorech s expatama to dávalo smysl. V Praze žije ale i pár Čechů. A sem tam jsem s nějakým dělala rozhovor pro Prague Actually. Pocit to byl někde mezi lekcí angličtiny a mezinárodním večírkem, kdy si omylem s někým povídáte hodinu anglicky, než oba zjistíte, že jste Češi. Prostě awkward.
„Anglicky umim, ale líp ti to řeknu česky,“ sdělila mi Katka na začátku našeho rozhovoru na konci prosince. Měly jsme si povídat o tom, jak během mateřské opustila korporát, začala dělat kérky a na konci minulého roku otevřela svůj Mamatattooprague salon v Karlíně. Katka měla recht. Trapno musí skončit. Souhlasila jsem, že si popovídáme v našem rodném jazyce. Tvrdohlavě jsem ale trvala na tom, že si to pak přeložim do angličtiny a rozhovor publikuju v angličtině. Jinak jsem to neuměla a odpor obnažit mé (co když slabé?) české jazykové dovednosti převládal.
Fakt je, že jsem Češka žijící v Česku. S tím mě opět konfrontovala spolupráce s dalšíma dvěma podnikavýma českýma ženama. Týna a Zuzka. Psychoterapeutka a dula. Jeden příběh lepší než druhý. Obě sice pracují i s anglicky mluvícími klienty, ale jaká by to byla škoda sdílet jejich story jen s pár šťaslivcema pohybujícíma se v expatské komunitě? Přišla chvíle uznat, že když se „poženštim” (synonymum k pochlapit se?) můžu to mít všechno. A tři sta třicet tři stříbrných stříkaček k tomu.
Mezi náma, ještě nemám křišťálově čistou představu, jak to dám, ale čeština bude. Pro všechny fandy češtiny a odpůrce trapnosti to udělám. Budou rozhovory, budou pražské objevy i průvodce. Mějte se mnou trpělivost. Teprve se učím, jak vám to česky říct.
