Malířka Soňa Krupičková o tom jak čelit strachu a ponořit se do své vášně

Malířka Soňa Krupičková má ve světě umění co říct. Vyzná se ve stínování, cítí barvy a její tvorba, která je silně inspirovaná přírodou, je jich plná. Těší se pozitivním ohlasům jak laiků, tak i odborníků. Zákazníci oceňují její talent loajalitou a vrací se pro další a další obrazy. Malířka, která věnovala léta studiu umění, začala ale s maximálním nasazením tvořit a vystavovat až od ledna 2020. Po letech práce v kanceláři jí daly impuls k návratu k malování až vážné zdravotní komplikace. „To, co jsem si dřív myslela, že je možné nebo nemožné je teď úplně jinak. Nikdy není pozdě jít si za svými sny. Limity máme jen v hlavě. Důležité je neztrácet naději. A taky se nebrat moc vážně,“ říká.

Když vcházím do vzdušného, prosluněného prostoru Café Záhorský obklopí mě vůně kávy. Dejvickou rodinnou kavárnu jako místo našeho setkání vybrala malířka. „Měla jsem tu výstavu a moc se mi tu líbí,“ vysvětlí mi. Soňa okamžitě přitáhne mou pozornost až z druhého konce místnosti a neomylně ji poznávám i když se vidíme naživo poprvé.

Platinová blondýnka se zářivým úsměvem sálá světlo a energii stejně jako její obrazy. Když vstane, aby se přivítala, můžu si prohlédnout její dlouhé květované šaty. „Kalhoty ani kraťasy nenosím,“ dozvím se od Soni později.

Usedá na lavici do otevřeného výsuvného okna a usrkne ze svého šálku. „Lít do sebe čaj mě energeticky stimuluje, ale večer si dám ráda pivo,” prozrazuje s úsměvem. Já si mezitím objednávám espresso tonic a zapínám rekordér. Jaká byla Sonina cesta za tím živit se svou vášní?

„Pokud chce člověk něco dokázat, měl by začít ve své vlastní zemi.“

„Už ve školce jsem se rozhodla, že budu malířkou nebo baletkou. Ale balet jsem nikdy nedělala, takže malování byla jasná volba,“ pobaví mě Soňa. Do umění se zamilovala už jako malá holka a formálně ho studovala na střední škole umělecko-průmyslové a technické ve Velkých Opatovicích a poté na Univerzitě Palackého v Olomouci.

„Po škole jsem žila rok ve Švýcarsku. Někde jsem ale slyšela, že pokud chce člověk něco dokázat, měl by začít ve své vlastní zemi. To se mi líbilo, takže jsem se rozhodla, že se usadím v Brně nebo Praze,“ vypráví Soňa. „Brno bylo jednodušší, protože jsem rodačka z Třebíče, ale taky jsem typ člověka, který si radši vybírá složitější cestu. A když jsem přijela do Brna na nádraží, neoslovilo mě to, ale Pražské hlavní nádraží mě chytlo hned za srdce a bylo rozhodnuto.”

Na podzim 2014 se Soňa přistěhovala do domu na Praze 10. „Bydlela jsem s jogíny a žila jsem tím. Duchovní přesah může být vidět v mých obrazech i dnes. Příroda, rostliny i život sám o sobě je zázrak a měli bychom to oslavovat každý den.“

Aby si vydělala na nájem a účty, pracovala Soňa nejprve půl roku v květinářství a pak si našla stabilní místo v kanceláři.

„Život je o překonávání strachu a sebe sama.“

„Práce v kanceláři byla úplně jiná, než na co jsem byla zvyklá. Stimulace levé hemisféry mě určitě posunula. Taky jsem v práci poznala svého manžela.“ Jenže na malování nezbýval prostor a pauza v tvoření nakonec trvala šest let. Pak Soňa dostala od doktorů omračující zprávy. „Musela jsem na operaci a pak byla čtyři měsíce na neschopence.” Tehdy si Soňa pro zkrácení chvíle během rekonvalescence koupila plátna a barvy a začala znovu tvořit.

„Do kanceláře jsem fyzicky zpět nemohla. Nešlo to. Srdce mi říkalo, že mám dál malovat. Jenže největší nepřítel člověka je jeho hlava. Myslela jsem si, že moje obrazy nebudou nikoho zajímat. Ale dostala jsem se na akci, kde se obrazy dražily a říkala jsem si: ‚Bylo by možné, že bych tady vystavovala já?‘“ Soňa se rozhodla zeptat odpovědné osoby. „Za tři týdny mi volali, že jo!“

„Odhodila jsem předsudky, jestli se moje obrazy budou líbit a začala jsem tvořit a vystavovat. Kdykoliv jsem viděla, že je někde prostor na výstavu, prostě jsem se zeptala. Je to o tom, aby člověk nepřestával věřit a snít. To, že jsem začala znovu malovat považuji za jeden ze svých největších úspěchů.“

„Tvořím, aby mě to těšilo a cítila jsem v tom naplnění.“

Soňa dnes žije s manželem v baráčku se zahrádkou nedaleko Prahy. „Je tam všechno – rajčata, levandule, jezírko… Loni tam byla ropucha zelená!“ Září Soně oči. „Vyrůstala jsem v paneláku, ale víkendy a často i prázdniny jsem trávila u babičky v přírodě. Chovala jsem slepice, kachňátka, zachraňovala ploštice a pavouky. Potřebuji být obklopená přírodou. Příroda inspiruje moji tvorbu, jako například moji sérii ‚hmyzáků‘.“

K práci potřebuje Soňa harmonické prostředí. „Nedokážu pracovat jako když prstem luskne. Musím být naladěná. Pracuji z domova a obývák s kuchyní jsem přejmenovala na ateliér,“ směje se. „Potřebuji hodně prostoru, protože jsem megaloman a ráda dělám velké obrazy. Na velkém plátně je jiná intenzita, dynamika a víc chytne za srdce. Je to hlasitější. Sem tam mi lidé říkají, ať dělám menší věci, že se to líp prodává, ale já nechci jít s davem.“

Soňa maluje akrylem a její dva hlavní styly jsou abstrakce štětcem, špachtlí nebo jejich kombinace, a pak abstrakce s konkrétními motivy. „Nic si nepředkresluji – to by nebylo spontánní. Začínám tahy štětcem po celém formátu a během tvorby hledám, objevuji a přemalovávám, dokud to necítím. Autenticita je pro mě důležitá. Tvořím, aby mě to těšilo a cítila jsem v tom naplnění. Když jsem spokojená, dávám to do těch obrazů a pak jsou všichni spokojení.“

„Dokud udržím štětec a paletu, budu tvořit.“

„Moje obrazy jsou pro lidi, kteří mají rádi barvy, pro ty, kdo se potřebují nakopnout, naladit, oprostit se od běžných starostí a udělat si radost. Jsou pro lidi, kteří mají rádi přírodu, pozitivitu a otevřenost. Každý si v nich může najít svůj příběh. Já vždycky říkám, že nic není špatně. Jakýkoliv příběh, který v tom lidi vidí, je správně.“

Se svými zákazníky Soňa upřednostňuje osobní setkání na vernisážích, kde vystavuje a své obrazy komentuje. „Nezastupuje mě žádný kurátor a dělám si všechno sama. Je to pro mě velmi osobní a nikdo nemůže vyjádřit moje pocity lépe než já,“ vysvětluje. „Nejradši předávám obraz z ruky do ruky. Vidět, jak je člověk z toho obrazu nadšený je to největší zadostiučinění.“

„Ve své tvorbě se chci neustále zlepšovat a prohlubovat svoji techniku. Jde o to malovat, malovat, malovat. Pak se výsledky samy dostaví a začne se to nabalovat,“ říká Soňa. „Kus práce je za mnou, ale obrovský kus je přede mou. Dokud udržím štětec a paletu, budu tvořit.“

Seznamte se se Soninou tvorbou a nenechte si ujít její další výstavu:

Pokud tě zajímají další exkluzivní tipy a příběhy jako tenhle, sdílím je se svými odběrateli v anglicky psaném newsletteru Prague Actually. Přidej se k nám tady.

A sleduj mě na sociálních médiích:

• Facebook
• Instagram
• YouTube