Do kina s vášní – Co dělá z bijáku kult? – s šéfem kina Aero Jiřím Flíglem

Sedím v tramvaji číslo 10 a vezu se směr Biskupcova. Můj telefon rozsvítí zpráva; Najdu ho v kanceláři kina, říká. Vystoupím na mé stanici a odbočím do známé ponuré ulice, velký nápis KINO mě opět láká do kultovního Aera. Ale tentokrát tu nejsem na promítání. Klepu na dveře s nápisem KANCELÁŘ.

Moje ruka se vznáší nad klikou, když neslyším odpověď, ale pak ji popadnu a jedním okem nakouknu dovnitř. Nikoho nevidím. Krok za krokem našlapuju chodbou. „Ahoj,“ řekne hlas zpoza rohu a já vyskočím ke stropu. Ale pak rychle natáhnu ruku a nacházím zpátky balanc, když třesu pravicí Jiřímu Flíglovi, řediteli Kina Aero. „Počkej na mě ve foyer,“ navrhne. „Za chvíli jsem u tebe.“

Nejprve se zastavím na baru a odnesu si ke stolu extra suchý cider. „Blé,“ hodnotím svou volbu po prvním loku. „Hmm, vlastně to není vůbec špatný,“ napadne mě po druhém. Za minutu si Jirka sedne vedle mě a já zapomenu na svůj kontroverzní drink, když začne vyprávět svoji love story.

„Bydleli jsme vedle chlápka, který měl satelit, a nabídl lidem, aby se připojili na stejný signál.“

„Myslím, že moje vášeň pro filmy začala ve velmi raném věku, na konci 80. let. Na rozdíl od většiny lidí moje rodina neměla videopřehrávač, což byla pro mnohé cesta do světa filmů. Ale bydleli jsme vedle chlápka, který měl satelit, a nabídl lidem, aby se připojili na stejný signál. Takže my všichni sousedé jsme měli osm kanálů – dva z nich byly české a šest zahraničních.“

„A stálo to za to. V podstatě jsem nevyrostl s českou popkulturou, protože proč byste se dívali na Českou televizi, když na německy mluvících kanálech běží kreslené seriály? Byl jsem jak v nebi! A naučil jsem se německy,“ směje se. „Později jsme si pořídili vlastní satelit s více kanály. Mezi nimi byl ARTE, německo-francouzský kanál, kde vysílali umělecké filmy. Takže tehdy jsem viděl své první filmy Akiry Kurosawy a Andreje Tarkovského.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že tady pracuju!“

„Moje nadšení pro filmy v průběhu let rostlo. Zajímal jsem se o filmové kluby a taky tohle místo,“ Jirka máchne rukama, jako by objímal celé Kino Aero, a pak ztiší hlas. „Pořád nemůžu uvěřit, že tady pracuju,“ podívá se na mě a vyprskneme smíchy. „Kdyby mi někdo na začátku milénia, když jsem chodil na promítání filmového klubu v Aeru, řekl, že o 20 let později budu tohle místo řídit já… nevěřil bych tomu,“ září.

„Jak se tedy někdo stane šéfem Kina Aero?“ Ptám se. „Tuhle práci jsem dostal před téměř čtyřmi lety,“ odpovídá Jirka. „A jedna z věcí, která hrála roli, bylo to, že jsem znal to místo a lidi, kteří zde pracují, díky mnohaleté organizaci festivalu Otrlého diváka.“

„Festival otrlého diváka vytáhne návštěvníky do výšin brakové euforie.“

„Festival se koná každoročně už 18 let a všechno to začalo v…“ Jirka scrolluje na telefonu, „…v roce 2005. David Čeněk, kterého považujeme za zakladatele festivalu, navštívil filmový festival v San Sebastianu, kde byla speciální sekce věnovaná extrémní kinematografii. David se vrátil naprosto nadšený: ‚To by bylo úžasné, kdyby v České republice byl festival, který by promítal takové filmy.‘ A tehdejší ředitel kina Ivo Andrle řekl: ‚Dobře, uvidíme, jestli se nám to podaří.‘ A oni to zvládli a byl to obrovský úspěch.”

„Já jsem se připojil ke čtvrtému ročníku. Festival Otrlého diváka mě naučil hlavně to, že když dokážeme promítání přidat hodnotu, lidi to přitáhne a ocení to. Pokud prostě přijdeš do kina, posadíš se, koukneš na film a jdeš domů, je to naprosto v pořádku. Ale můžeš zapomenout, že jsi ten film viděla, kde a jak. Pokud z toho uděláme akci a všichni se do ní zapojí, stane se z toho něco nezapomenutelného. Stane se z toho zážitek, který sdílí 300 lidí… pokud zaplní hlediště…“

„Po letech za mnou chodí lidé a říkají: ‚Ach, ten film jsem viděl přímo na tomhle promítání a bylo to úžasný!‘ A to tady děláme.“

„Otrlec je mému srdci velmi blízký. A stejně tak Aero. Film je něco, co jsem vždy dělal, je to něco, co se vyvinulo z mého koníčka v zaměstnání. A jasně, dnes už nedokážu rozlišit, co je volný čas a co práce,“ směje se Jirka. „Pořád dělám něco, co souvisí s filmy nebo kinem. Je to mé poslání. Což je spojeno s velkou mírou odpovědnosti divákům a také mým kolegům, abych vydal vše, co ve mně je.“

„Miluju Aero. Odjakživa,“ pokračuje. „A vždycky si užívám auru tohoto místa, tohoto specifického kina. Jdeš z tramvajové zastávky na Žižkově temnou ulicí a nevíš do čeho šlápneš. Míjíš různé lidi a pak se někdy stáváš součástí proudu lidí, kteří míří ke stejnému cíli. A když dorazíš na tohle místo, vstoupíš do úplně jiného světa, do světa, kde se spousta lidí cítí jako doma. Jasně, Aero je staré; židle tu možná nejsou ty nejpohodlnější na světě. Ale doufejme, že získáš něco jiného. Uvidíš něco, co nikde jinde neuvidíš, nebo něco, co jsi viděla mnohokrát, ale nikdy v kině. A to tady děláme.”

Pro kultovní filmový zážitek navštiv:

Kino Aero

📍 Biskupcova 1733, 130 00 Praha 3-Žižkov

✨ Pokud tě zajímají další exkluzivní tipy a příběhy jako tenhle, sdílím je se svými odběrateli v anglicky psaném newsletteru Prague Actually. Přidej se k nám tady: http://eepurl.com/hMeYCz

Původně publikované v anglickém originále: Enter the Nightmare at Aero – Jiří Flígl on the Shockproof Film Festival